Červenec 2008

SONB další kolo:-)

20. července 2008 v 13:26 | kolka |  Soutěže
Další kolo soutěže SONB je tu prosím ti co nám fandí tak ať hlásnou:-) arigato:-)zde:-)

Gomen! Aishiteru 10

8. července 2008 v 19:03 | kolka |  Ostatní povídky
Když se vzbudili byl podvečer. Itachi vstal a bezeslova odešel. Sakura se ani nedivila. Je takovej pořád. Věčně zamlklej. Mluví jen když potřebuje, zbytečně neklábosí nesmysly. Sedla si na postel a oblíkla si Itachiho župan, se znakem klanu, co byl pověšený u postele. POškrábala se ve vlasech a protáhla se. Dobře se vyspala, ještě když spala ze starším Uchihou, kterého milovala. Milovala? Ona ani sama nevěděla. Vstala z postele a šla se podívat po Itachim. Našla ho v kuchyni jak dělá večeři. Nějak mu to nešlo. Krájel rajčata, okurky, papriky a jinou zeleniku. Při tom si pořezal prsty. Sakura na to všechno pobaveně koukala. Itachi si toho zanedlouho všimnul. Otočil se k ní a olízl si prsty od krve. Stála opřená o futra a culila se. POtom k němu přešla dala mu pusu a dokrájela zbytek. Dala to všechno na talíř a posolila to. Donesla to na stůl a sedla si. Itachi si sedl vedle ni a utíral si krev. ''Ukaž, vyléčím ti to'' Řekla a vytvořila čakru na ruce. Itachi polořil ruce na stůl a koukal na ní jak léčí. Zachvíli byly všechny rány vyléčené a začali jíst. Sakura vzala okurek a dala ho Itachimu do pusy. Navzájem si to takhle podávali dokud to nesnědli. Pak vzala Sakura prázdný talíř a umyla ho. Itachi seděl rozvalená na židli a pozoroval ji pozadí. Nevědomky se u toho usmál. Sakura se rychle otočila a usmála se na něho. Itachi se probral ze snění a rychle se kouknul jinam. Všimli si že v sídle už nikdo není , kromě Itachiho, Sakury a Kisameho. Sedli si na gauč ke Kisamemu a koukali na sebe. Kisame vycenil zuby a s úsměvem odešel. Zůstali tam sami... Na velkém gauči..... **************************************************************************************************** Juugo a Suigetsu hráli stále šachy. Karin byla zavřená v pokoji a Sasuke nadával. Když v tom vylezl z pokoje. Byl od krve.. Suigetsu se vystrašil. MYslel že je to Karinina krev. Spletl se. Sasuke zabil myš která mu lezla po parapetě. Oba si oddechly a hráli dál. Zachvíli vyšel z koupelny, čistý a voňavý. Sedl si k nim a koukal jako zhypnotizovaný. Raději si ho nevšímali. ''Jdu ven'' Oznáil Sasuke když se zvedal. Suigetsu kývl a Juugo ho napodobil. Sasuke prásknul za sebou dveřma. Když to slyšela Karin vylítla z pokoje a začala šílet. ''Jdu za Sasukem! Jdu za ním ještě se mu něco stane..'' ''Karin klid!'' Uzemnil ji Juugo než ji stačil něco říct Suigetsu. Karin pohodila hlavou a šla ke dveřím... ''Ts! Já se vás nemusím prát jestli můžu ven!''Dodala a odešla. Suigetsu celý z nervů zčervenal. Dlouze a hluboce vydechl svoje napětí. ''Seš na tahu'' Upozornil ho Juugo a zašklebil se. ********************************************************************************************* Utíkal lesem. Na místo kde ji naposledy viděl. Pořád na ni myslel. Na to že ji miluje. Byl si jistý. Musel ji dostat zpět a zabít bratra. Najednou zastavil. Uslyšel kroky za ním. Byla to samozdřejmě Karin. ''Co tu děláš!'' Zařval. ''Ale Sasuke... Musím jít s tebou.. Já tě miluju.. Ne jako ta namyšlená husička co si šla za tvým bratrem. Já tě chcu.. Neopustím tě!!'' Vnucovala se mu Karin. ''Táhni odtuď!! Já jdu sám a mám tě někde! Já tě nechcu! Dokážeš to pochopit!!'' Setřel ji Sasuke a zmizel. Karin tam stála jako opařená. Byla naštvaná na Sakuru.. ''On chce Sakuru! Tu namyšlenou nánu ! a mně ne!!!'' Nadávala v duchu. Sasuke mezitím šel po stopách bratra. Nevěděl ale kam de. Šel tam kam myslel že bude. Pak dostal nápad... ''Sakura se musí někdy vrátit ne? '' Řekl si v duchu a změnil směr..... Promiňte že je to tak krátké a trapnéé ale jedu na dovču za rodinou... Mylím že tam bude net takže jestli joo... Tak napíšu další díl tam. Ale jestli néééé tak až přijedu napíšu hoooodně dlouhý pokráčkooo takže pá pá... Cindy

Gomen! Aishiteru 9

7. července 2008 v 21:45 | kolka |  Ostatní povídky
Chytl Sakuru za ruku a přitáhnul si ji nejblíž to šlo. Líbal ji. Hladil ji. Začal ji svlékat. Položil ji na záda a svlíkal ji kousek po kousku. Zavřela oči a užívala si jeho něžných dotyků. Vzdychla si, Itacho byl rád že se ji to líbí. Usmál se a políbi l ji na šíji. Obejmula ho kolem krku a lehce se mu zakousla do krku. Zasténal a začal svlékat i sebe. Zanedlouho tam byli oba nazí. Itachi se červenal a prohlížel si ji s velikou chutí. POlíbil ji na hrudník a pak ji líbal až k puse. POhrával si s jejím jazykem. Obejmula ho pevněji. Itachi věděl co tim chce říct a pronikl do ni. Pevněji ho sevřela a z úst ji vyšel tichý sten. Zaklonila hlavu. POlíbil ji a začal se v ni pomaloučku pohybovat. Když vyvrcholil, byli oba zpocení a unavení. Vyjel z ni a sedl si vedle ní. Přitáhl si ji blíž a oba přykril. Lehnul si a hladil ji po vlasech. Oba usnuli. **************************************************************************************** Kisame seděl s Ostatníma v obýváku. Pein jako vždy rozdával mise. Bylo naprosté ticho jenom Pein mluvil. Konan mu seděla na klíně. ''Hele Kosame kde je Itachi.'' Optal se na konci Pein. Kisame se jako vždy zazubil. ''Se svou starou v posteli'' Odpověděl. ''Tak mu pak žekneš co máta za misi, můžete jít.'' Dodal Pein a věnoval se Konan. Deidara zase pukal zlostí. Tobi mněl čímdálvíc stupidní otázky. Deidara to už vevydržel a jednu mu pleskl. Hidan se zase modlil a Kakuzu počítal peníze. ''Kakuzu? Musíš pořád počítat ty svoje hnusne penize!'' Zeptal se Hidan. Kakuzu zvedl hlavu od peněz. ''Vím proč nás spolu přiřadili! /rotože ti co mi lezli na nervy zdechli v mých rukách ale tebe nemůžu zabít'' Odsekl nasupeně Kakuzu. Hidan jen zakoulel očima a opřel se do křesla. *********************************************************************************************** Když se Sasuke vzbudil bolela ho strašně hlava. POsadil se na kraj postele a koukal do blba. Nevnímal svět kolem něj. Mněl ubrečené oči. Nateklé a červené. Proklínal sám sebe. Stejně to byla jeho vina. Vstal, přešel k oknu. Když se pokochal krajinou šel do kuchyně. Udělal si jídklo a šel se podívat do obýváku. Seděli tam odtatní a mládili se. Byli rozčepýření jako kohouti. Sasuke se jenom ušklíbl a odešel s blbým pohledem zase do pokoje. Když dojedl talíř dal na stolek a lehnul si. Přemýšlel jaké by to asi bylo kdyby byla s ním. POřád dokola si promítal jak stáli na tom místě a jak se Sakura držela s Itachim za ruku. Tohle mu chtěla říct. On ji neposlouchal. Myslel jen na jedno. Kdyby nebyl takový pitomec věděl by to dřív než se s ní vyspal. Ona mu to chtěla říct. Možná s ním chtěla zkoncovat a on to takhle posral. Teď jistě ona a jeho pratr chtějí obnovit klan. Vzal mu lásku. Lásku, dívku na ktré mu záleželo. Záleželo už od mala ale vždycky byl k ní hrubý. Vykašlal se na ni. ''Ani se nedivím že to takle dopadlo'' řekl si v duchu a obrátil se na bok. Měl chuť zevším zkoncovat. Neměl chuť žít. Zatnul pěst. ''Já ji dostanu zpátky!" Zakřičel na celé kolo. Slyšeli to i ostatní. Karin chtěla něco jít říct Sasukemu ale Juugo ji chytil. ''Tady si sedni nebo dostaneš přes hubu.'' Řekl nasraně Suigetsu za Juuga. Oba věděli jaké má následky Kariňino rýpání. Karin si odfrkla a pohodila vlasama nastranu.'' Hele hoši mně nezajímáte. Jdu prostě za Sasukem.'' Pronesla namyšleně a vstala. Suigetsu se nasště víc a dal ji facku. Karin odletěla doouta pokoje. Přistoupil k ni a dodal. ''JEstli ho teď nenecháš tak tě zabiju. Jestli to jde o tým tak se sklidni s tou svou pýchou a nech ho bejt!'' Karin protočila panenky a to neměla dělat. Suigetsu li plesknul znova. Napučeně vstala a odešla do svojeho pokoje. ''Mněl by ses kontrolovat Suigetsu.'' Řekl posměšně Juugo. Suigetsu se usmál a Odpověděl.'' Víš jaký je Sasuke. Ještě teď. Třeba by se neovlád a ztratili by sme jednoho člena. Ikdyž otravného člena ale mohl by pak zabít i nanás a nebo by zkončil tým Hebi.'' Juugo mu musel dát zapravdu. RAději si šli zahrát šachy. Zachvíli se znova ozývali Sasukeho nadávky.
Cindy

Vyuzitie jadrovej energie-4

7. července 2008 v 7:00 | kolka |  Ostatní povídky
- Myslím, že si na rade. Tak prečo si vlastne ... ? Veď vieš....
To ho prebralo z úžasu. Ona sa naozaj zaujíma, prečo to spravil, po tom ako mu toto všetko porozprávala, chce vedieť ešte aj také nepodstatné veci.
Oprel sa o prednú kovovú časť postele. Nohy si vyložil hore, takže sa dotýkali na boku tých Sakuriných a ruky si založil za hlavu.
- Nemôžem predsa premeškať ani jednu príležitosť spraviť so seba hrdinu, nie?
Usmiali sa. Brala to ako odpoveď a aj ako signál, že o tom nechce hovoriť, lebo to nie je dôležité. Dlho zostali ticho, len tak tam sedeli.
- Nakoniec ich ale zabiješ, nie?
Povedala to skôr ako oznamovaciu vetu, než otázku.
- Ja myslím, že by si sa mala teraz najskôr uzdraviť ....
Vstal, zobral deku, prikryl ju a naklonil sa k jej tvári. Potom si uvedomil, že to, že sa rozprávali z nich ešte nerobí priateľov. Tak jej len založil vlasy za ucho a chystal sa odísť. Pri okne sa otočil a povedal:
- .... aby sme mohli čo najskôr začať s tréningom.
- Ja som skôr myslela, že sa ma budeš chcieť zbaviť.
- Niekoho, kto pozná tvoje tajomstvo je lepšie mať na svojej strane. Hlavne, keď vie tak veľa o zakázaných spôsoboch boja. Ešte sa uvidíme.
- No to určite.
Povedala napoly posmešne, napoly vďačne.
- A očakávam, že keď ma pustia domov, všetky moje veci budú na tom mieste, kde som ich nechala.
Prikývol. Videla ho opustiť izbu. Dlho nemohla zaspať. Prenasledovali ju jeho oči. Ale jedno vedela určite, nebolo to kvôli tomu, že by sa ho bála.
Itachi vyskočil z okna, ale potom sa nepozorovane vrátil, díval sa na ňu kým nezaspala a aj dlho potom. Keď začalo svitať, vybral sa domov.
Sakuru pustili domov. Mala už pokrk nemocnice a zápachu dezinfekcie. Už sa tam nikdy nechcela vrátiť. Izba bola taká, akú ju nechala keď tam bola naposledy. Dokonca aj knihy boli presne na tom istom mieste, poprehadzované ale boli. Vrátil ich. Šla si napustiť vaňu. Noha sa síce hojila, ale nebolo to najlepšie. Vzhľadom na početné poranenia, ktoré tam boli predtým sa hojila dlhšie ako by sa mala. Kunaiom si zasiahla hlavnú tepnu a preťala zopár nervových uzlov, takže malíčkom ešte stále nevedela hýbať. Čo bolo ešte horšie, svaly sa hojením skracovali, tak to vyzeralo, že bude na jednu nohu dokonca života krívať. Pekná perspektíva.
Netrápilo ju ani tak to, že bude kripel, ale skôr to, že nebude môcť trénovať s Itchim. Od tej noci sa neukázal, možno si to rozmyslel. Odkrivkala ku vani, uložila sa a pomaly zaspala.
Zase ten istý sen. Itachi, pri rieke, niekto, koho nepoznala, Itachi ho zabíjal, stále dookola. Trvalo to už tretí deň a nadobúdalo to obludné rozmery. Myslela si, že je to len dôsledok toho všetkého, ale dnes to bolo iné. Videla ich. Presne. Do tváre. Skoro mala pocit, že počula čo hovoria. Začala spoznávať okolie, je to niekde tu nablízku. Poznala to miesto. A potom ho Itachi znova zabil a znova a znova.
Keď sa zobudila, už to aspoň nebolo na svoj vlastný krik.
Musí ísť. Musí to vidieť. Vedela, že to jej psychike neprospeje, ale musela vedieť, že to nie je len obyčajný sen.
Náhlila sa tak rýchlo ako jej to barle dovoľovali. Skákať sa ani nepokúšala, bolo by to zbytočné a stratila by časť zo svojej drahocennej sily, ktorú bude ešte potrebovať. Keď dorazila namiesto, ktoré vyzeralo tak, ako ho už niekoľkokrát videla, nebol tam nikto. Uľavilo sa jej, bolo to len niečo, čo ju prenasledovalo, nejaká zvláštna hra osudu, možno.
Pri rieke sa zjavili dvaja ANBU.
- Nie, nie, nie, to nie je pravda, nie....
To bolo to jediné, na čo dokázala myslieť. Ani sa tam nedívala, vedela, čo sa stane. Zakrývala si uši, nechcela to počuť. To ako mu Itachi kunaiom bodá do hrude, a ako ho potom vyberá. Perforované pľúca vydávali chrapčiaci zvyk, ako sa z nich pomaly vytrácal vzduch. Chcel niečo povedať, nemohol. Ako posledné mu Itachi prerezal hrdlo. Zľava doprava. Tmavá tekutina z aorty vystriekavala pod tlakom búšiaceho srdca. Bolo jej tak veľa, všade naokolo. Dopadala na trávu a stromy a všetko okolo. Itachi, ktorý stál za ním, aby naňho nedopadla krv, ho odhodil na zem a posmešne sa usmial.
- Toto bola cena za moje priateľstvo.
Sakura to už nevydržala, začala vzlykať. Rukami si pridržiavala ústa. mala pocit, že jej srdce bije tak silno, že len to stačí na to aby ju Itachi počul.
Itachi počul ten vzlyk. Mohlo to byť nejaké zviera, alebo len vietor. Ale predsa ničím si nemôže byť istý. Pripravil kunai a premiestnil sa na miesto, odkiaľ prichádzali zvuky. Už sa chcel napriahnuť a zasiahnuť to, čo tam bolo...
- Sakura !!!
Iba sa ostal dívať, ruku zastavil tesne pred jej hruďou.
- Čo tu dopekla robíš, mohol som ťa zabiť. Prečo ma sleduješ?!
Pozrela sa na neho. Inokedy tmavé oči mal červené. To čo v nich videla nepripomínalo Sharingan, ktorý vídavala u Sasukeho, malo to iný tvar a pôsobilo to strašidelne. Len sa dívala do tých nových očí, ktoré nepoznala.
Zatriasol ňou. Ruky spustila z úst.
- Mala som pocit, že sa niečo stane, ja, nevedela som, či je to naozaj. Musela som prísť, musela som zistiť, či náhodou nebláznim, či to všetko, čo vidím je skutočné ... Ty si ho zabil, však?
- Áno.
- Prečo a kto to bol, a čo tomáš s očami?
Bola zmätená. Držal ju za ramená a cítil ako sa trasie.
- Teraz nie je čas ne vysvetľovanie, poď musíme zmiznúť skôr ako nás tu nájdu pri mŕtvom tele.
Pomohol jej postaviť sa. Načiahla sa za barlami. Pokúsila sa s nimi spraviť pár krokov.
- Nie, to nie je dosť rýchle.
Zobral ju do náručia aj s barlami a zmizli z toho miesta. Triasla sa. Vedela o tom, chcela aby to prestalo. Nedalo sa. snažila sa prikázať svojmu telu. Toto bolo prvý krát, čo videla naozaj to, o čom si myslela, že je to len choroba mysle. Ak je toto skutočné, čo ak potom všetci tí ľudia, čo videla ... zabila ich, ona? Nie, nie, nie, to nemohla byť pravda.
Doniesol ju do jej izby, posadil na posteľ. Schúlila sa do rohu a upierala nepreniknuteľný pohľad niekam do prázdna. Rukami si objala kolená a začala sa nepatrne kolísať spredu dozadu. Itachi chodil hore dole po izbe a premýšľal, čo bude robiť.
- Prečo sú s tebou len samé problémy ?
Spýtal sa jej. Vytrhlo ju to z toho šialeného stavu, v ktorom sa nachádzala.
- Prečo sú so mnou len samé problémy? Ak si nespomínaš, ja nie som tá, ktorá práve niekoho zabila. Tak o akých problémoch to hovoríš?
- Musela si tam byť? Práve vtedy? Prečo práve vtedy?
- Nemala som inú možnosť... Čo myslíš, na čo sa ťa budú pýtať keď sa dozvedia, že tvoj najlepší priateľ je mŕtvy a ty si bol nikto nevie kde?
Pozeral na ňu a nechápal. Sadol si na posteľ, oprel sa o stenu hneď vedľa nej.
- Potom môžeš povedať pravdu. Bol si sa pozrieť na mňa, ako sa mám, lebo ma práve pustili z nemocnice...
Neveril, že to čo počuje je pravda. Díval sa na ňu a potriasal hlavou.
- Prečo by som to mal vravieť?
- Lebo je to pravda a aj preto, lebo keby si to nespravil, prišla by som o senseia, teda ak ma ešte stále chceš trénovať....
Netušila, prečo to vraví, prečo robí takéto veci. Odkedy mu povedala pravdu a nenahneval sa, ani nebol znechutený, mala pocit, že mu môže dôverovať. Toto sa jej zdalo ako tá najlepšia možnosť.
- Ty si ... ty chceš .... nebudeš o tom nikomu rozprávať?
- Myslíš si, že by uverili niekomu, kto je napoly blázon a pritom si sám ubližuje?
- Ja .. myslel som to vážne. Prečo by si to pre mňa robila?
- Človek musí pomáhať, ak vidí, že je tu niekto, kto je slabší ako je ona sám.
Usmiala sa. Pochopil. Zase sa začali pomaly vracať do starých koľají.
- Ale to ešte neznamená, že sme priatelia.
Povedali obaja naraz. Neveriacky na seba pozreli.
- Chcem sa spýtať ..
Zase naraz obaja. Toto už bolo čudné.
- Začni ..
- Dobre. Prečo máš ešte stále barle? Na tréning musíš byť v dobrej kondícii, tak potom, čo ...
- Moje telo sa rozhodlo, že nechce byť také ako predtým.
Vysvetlila mu, čo sa jej stalo.
- To asi znamená, že budeme musieť ten tréning odložiť alebo aj zrušiť.
- Nie, nemyslím, len ťa najskôr budeme musieť dostať do formy, z ktorej si bola odliata.
- Ale lekári mi nedávali veľkú nádej, skôr by som povedala nijakú.
- A myslíš, že lekári toho vedia viac ako niekto, kto práve dokázal...
Uvedomil, si, že by to nemal pripomínať.
- ... to čo dokázal?
Doplnila ho.
- Poznáš snáď nejaký spôsob, ako by sa to dalo zariadiť?
- Ale to by sme museli s liečbou začať hneď teraz.
- Som ochotná urobiť čokoľvek, len aby som znova dokázala chodiť normálne.
- Dobre, toto som chcel počuť. Choď si zobrať plavky.
- ČO?
- Myslím, že si chcela spraviť všetko pre to aby si znova chodila normálne, nie?
- Ale na čo mi budú plavky?
- Keby som ti to teraz povedal, musel by som ťa zabiť.
- Takže aj s tým chlapíkom, čo som ho dnes videla s tebou ste sa chodievali len kúpať?
Neveriacky sa na ňu díval. Ona žartovala. Ona žartovala o smrti. Možno to s ňou nakoniec nebude ani také ťažké, ani také nudné ako predpokladal. Dostala sa zo šoku dosť rýchlo, to znamená, že by sa aj je telo mohlo regenerovať dosť rýchlo. Bola to malá nádej, ale aspoň nejaká.
Palči

Vyuzitie jadrovej energie-3

5. července 2008 v 7:00 | kolka |  Ostatní povídky
Itachi:
Kvôli tomu, čo povedal o útočníkoch a Sakure v nemocnici už celý týždeň všetci členovia ANBU strážili okolie Konohy. Niekedy si to vyčítal, mal teraz omnoho menej voľného času, musel nezmyselne sledovať celé okolie, čakať či neexistujúci ninjovia znova zaútočia. Prečo si vymyslel taký hlúpy príbeh, prečo to všetko? Začínalo mu na nej záležať? NIE. Len chcel vedieť, čo vie.
Teraz sedel u seba v izbe, prezeral si knihy, ktoré si "požičal" zo Sakurinej izby a snažil sa to celé pochopiť. Ona predsa nikdy nevyzerala nato, že by takéto niečo dokázala použiť, tak prečo to mala všetko doma? Musí to zistiť, ale ako?
- Potrebujem pomoc s tréningom.
Bol to Sasuke a prosil brata o pomoc. Itachi sa zľakol a všetko, čo mal na stole rýchlo schoval.
- Teba nikto nenaučil klopať? Čo tu robíš? Nemáš byť niekde mimo so svojimi kamarátmi? Ak vôbec nejakých máš?
- Nikto z tých ľudí, ktorých poznám nie je dosť silný na to, aby ma mohol naučiť niečo nové, a nikto z nich nie je môj kamarát. Ale ty si ANBU, mohol by si mi pomôcť.
- Ja som sa všetko naučil sám, tak neotravuj. Keď niečo potrebuješ, choď za svojím senseiom.
- Kakashi nám skrátil tréningy kvôli tej hlúpej Sakure, ktorá je teraz v nemocnici.
- Tak využi čas čo máš a choď ju pozrieť, vieš to normálny ľudia robievajú.
- Ale ja ju neznášam, je strašne otravná. A v poslednej dobe sa začala správať ešte čudnejšie.
To Itachiho zaujalo. Obrátil sa na brata, chvíľu sa na naho díval a povedal:
- Ako to myslíš v poslednej dobe? Mne sa zdá stále rovnaká.
- To preto, že s ňou nemusíš tráviť celé dni.... Je nesústredená a tým kazí tréning mne a aj Narutovi. To všetko odvtedy ako sme boli na misii v Dedine skrytej Hviezdy.
- Akej misii, a čo sa stalo?
Itachi sa začal zaujímať, čo Sasukemu prišlo zvláštne ale bol rád, že sa s ním brat aspoň rozpráva, že ho hneď neodháňa preč. Tak začal.
Hovoril o tom, ako mala na starosti evakuáciu dediny, ako ju napadli ninjovia a použili silné genjutsu. Sakure bežne nerobí problém vyslobodiť sa zo zrakového klamu ale toto muselo byť niečo silné, lebo ostala celé dva dni v stave, kedy nedokázala komunikovať s okolitým svetom, mala bolesti a svalové kŕče, takže vyzerala, akoby strašne trpela a stále kričala. Od strachu, ako keby videla niečo strašné. Ani Kakashi sensei ju nedokázal prebudiť. Až keď na ňu použili nejaké zvláštne pečate z Hviezdnej dediny, prestalo to.
- Ale odvtedy je celkom iná, niekedy sa mi zdá, že žije dva životy alebo v úplne inej realite. Je prosto šialená. a divná. Prosto otravná.
Itachi sa na neho so záujmom díval, začalo mu pomaly dochádzať, čo to vlastne počul, a aj ostatné veci zo skladačky mu začali dávať zmysel.
- A to je všetko?
Snažil sa, aby to znelo znudene.
- Tak teraz ma už neotravuj, musím ešte vybaviť niečo pre môj oddiel, je to dôležité.
Otočil sa Sasukemu chrbtom a tváril sa, že niečo číta.
- Ale čo s mojím tréningom?
- To si už zariaď sám, ja na teba nemám čas. Tak už padaj.
Sasuke nerád, ale nakoniec predsa odišiel.
- Musím ísť za ňou. To je jediný spôsob.
Povedal si Itachi len tak pre seba, zbalil jej veci a vykročil do blížiacej sa noci.
Sakura:
Lieky pôsobili. Zaspávala a zobúdzala sa v nepravidelných intervaloch. Strácala pojem o čase a občas aj o mieste, na ktorom sa nachádza. Keď sa zobudila a cítila, že už tak skoro nezaspí, bola už noc. Noha ju ešte pálila a poriadne ňou nedokázala hýbať, ale začala v nej cítiť život, takže sa uzdravovala.
- Niekomu sa konečne uráčilo otvoriť oči.
Hlas prichádzal z miesta, ktoré bolo najvzdialenejšie od okna a bola tam najväčšia tma. Podľa pohŕdavého tónu spoznala kto to je.
- Mohol si ma tam pokojne nechať, bola by som prišla aj sama.
- No to určite.
- A teraz, ak nemáš nič dôležité, tak ma prosím nechaj zotavovať sa.
Otočila sa na druhý bok, chrbtom k nemu.
- Vlastne niečo by sa našlo.
Podišiel k jej posteli a postavil sa na miesto, odkiaľ jej videl rovno do tváre.
- Vieš, nie každý deň mi ľudia rozprávajú o tom, ako zabijem všetkých členov svojho klanu.
Pozoroval, ako sa bude tváriť. Videl zmätok, strach, prekvapenie.
Posadila sa, chcela vstať, ale s nohou ešte nedokázala tak plynulo hýbať, tak skoro spadla. Zachytil ju a pomohol jej nazad na posteľ.
- Nie tak rýchlo. Kým sa neporozprávame, nikam nepôjdeš.
- Ja nemyslím, že by som ti mala niečo vysvetľovať, nahneval si ma, neovládla som sa, bolo to odo mňa hlúpe...
Snažila sa vyhovoriť mu to.
- Prestaň.
Prikázal jej razantne. Inokedy by bola odporovala, ale vedela, že teraz by to nemalo žiadny účinok.
- Videl som tvoju nemalú zbierku kníh a môj malý braček mi rozprával o vašej Hviezdnej misii, ale rád by som si vypočul aj tvoju verziu.
Takú prekvapenú, zarazenú a možno trochu pokorenú ju ešte nevidel. Takže určite na to ide dobrým smerom, pomyslel si.
- Ako si sa opovážil loziť do mojich vecí ? Do môjho súkromia? Ako ...
Začala zvyšovať hlas, bola by ho prezradila. Neostávalo mu nič iné ako jej zakryť ústa dlaňou a čakať, kým sa upokojí. Teda aspoň v to dúfal. Začala do udierať, snažila sa oslobodiť od dlane, ale nešlo to. Bol silnejší a rýchlejší. Za pár okamihov jej držal jednou rukou ústa a druhou obidve ruky. Bol až znepokojivo blízko. Cítila jeho dych na svojej tvári, dokonca aj jeho vlasy sa jej jemne dotýkali na lícach. Mal také veľké oči.... Boli ako Sasukeho, ale pritom iné, hlbšie, plné nenávisti ale napriek tomu rozhodné a rázne. Takéhoto ho ešte nevidela. Pritlačil jej ruky na hruď a cítil, ako jej bije srdce, zrýchľovalo aj napriek tomu, že sa prestala brániť. Nerozumel. Dívala sa inak, skúmala ho, chcela vedieť čo urobí.
- Tak a teraz sa konečne porozprávame. Bez kriku, bez prehnaných emócií. Rozumieš?
Potriasla hlavou na znak súhlasu. Pustil jej ruky a aj ústa, narovnal sa a ostal sedieť na posteli. ona sa ani nepohla, ruky stále na hrudi a vyplašene sa na neho dívala. Čo od nej chce, prečo vlastne prišiel, prečo kvôli nej klamal? Chcela sa to všetko opýtať.
- Prečo si ..
- Prečo som? K tomu sa dostaneme, najskôr mi odpovedz ty.
Schúlila sa na posteli, otočila sa mu chrbtom, aby jej nevidel do tváre a začala.
Rozprávala asi hodinu. O ninjoch z Dediny ukrytej Hviezdy, o tom, ako sa chceli dostať k dôležitým zvitkom, ako na ňu skúšali rôzne genjutsu, ktoré ju privádzalo do šialenstva, ako sa pokúšala oslobodiť, ale boli príliš silní, ako sa jej neustále preberali v myšlienkach, ako by to bol len nejaký film. Ako jej nakoniec ukazovali ako zabijú všetkých, ktorých má rada, ak im to nepovie a keď odmietla prezradiť miesto, kde sa nachádzajú obyvatelia aj so zvitkami, nechali ju dívať sa na tú predstavu znova a znova až nakoniec mala pocit, že tých ľudí zabíja ona sama. Bola netvor. Nechali ju v nejakej opustenej lokalite a utiekli. Mala šťastie, že ju Kakashi našiel a pomohli jej. Ale odvtedy už nikdy nedokázala myslieť normálne, niekedy keď sa dostala do situácií, ktoré ju nahnevali, menila sa opäť na to monštrum a hovorila, videla a cítila, ako okolo nej umierajú ľudia.
- Niekedy sú to len spomienky, spomienky na pocity, útržky obrazov, ale býva to aj horšie, ako vtedy, keď som ti povedala ......... veď vieš. Ja neviem, či je to naozaj, či je to skutočné, už dlho neviem, čo je skutočné a či som naozaj tu alebo som stále tam, v Hviezdnej dedine a možno toto je ešte stále genjutsu a ani ty nie si skutočný, alebo som niekde úplne inde. Ja neviem.
Slzy ktoré jej stekali po tvári si neutierala, dokonca ani nevzlykala. Snažila sa, aby ani na hlase nebolo počuť, že plače. Ostala ticho. Mala pocit, že už mu nemá čo povedať. Ticho bolo všade, obklopovalo ju a dusilo. Mala pocit, že takto leží najmenej dve hodiny. Dúfala, že už odišiel. Otočila sa na chrbát. Ešte stále tam bol. Sedel so sklopenou hlavou, zdalo sa, že o niečom premýšľa.
Rozmýšľal. O tom, aký bol jeho život a aký bol ten jej. Preňho to bolo stále rovnaké, bol to on a jeho úspechy. On, pán sveta, génius, podarilo sa mu všetko, na čo sa pozrel, bol dokonalý. Vlastne sa ani nemusel snažiť. Chcel zabíjať, pre pocit zmeny? výnimočnosti? Nevedel. Ona vedela aké to je. Vziať život, poznala ten pocit aj keď nechcela. Zruinovalo ju to. Jemu by sa to nestalo, bol na to pripravený, ale ona ... Nezaslúžila si to.
Nezabije aj ju. Ju nie. Nezaslúži si to. Nie potom, čo zažila.
- A čo tá rana na nohe? Ja viem, že ju nespôsobili cudzí ninjovia, sám som vymyslel ten príbeh, tak, čo sa vlastne stalo?
Stále sa na ňu nedíval. Prekvapilo ju, že sa ešte stále pýta, predtým ho vôbec nezaujímala.
- Ja, spravila som to sama.
Pohol sa tak rýchlo, že sa ho zľakla, díval sa na ňu a neveril, že to, čo počul bola pravda. Bolesť mu nevadila, dokázal prekonať čokoľvek, čo mu život poslal do cesty, nekonečne veľa úrazov pri misiách, zopár zlomených prstov, natrhnutých svalov, šliach, to všetko prekonal bez náznaku bolesti alebo výkriku. Ale nikdy, NIKDY, by si nebol ublížil sám. možno uveril tomu, čím ho celé roky kŕmili, to o jeho výnimočnosti, postavil sa na piedestál, ktorý nemienil nikdy opustiť, keby nestretol ju.
- Prečo? Prečo by si niečo také robila?
Díval sa jej priamo do očí. Neveril. Ona pohľadom tiež neuhla.
- Ty ani len netušíš čo som prežila, ako to bolelo, ako som sa snažila na to zabudnúť ale aj tak sa to stále vracalo a znova sa otvárali staré rany. A povedz mi, kedy si ma videl, že by som sa niekomu sťažovala, alebo plakala? Nikdy som neprosila o pomoc, neukázala slabosť ani najmenšiu nuansu.
Sedela na posteli, rozprávala mu to všetko, pustila to von. Ale to ešte nebolo všetko. Vydýchla.
- No a niekedy je lepšie, keď ta bolí niečo, čo dokážeš vyliečiť ako to, čo sa nedá. Vieš, s kunaiom som bola vždy dobrá. A to je všetko.
Usmiala sa, odvrátila pohľad a konečne si utrela slzy.
Itachi vyzeral, že sa už nikdy nepohne z miesta, na ktorom sedí a bude sa na Sakuru dívať prekvapene až do konca času. Musela niečo urobiť, nechcela aby sa na ňu tak díval, to nebol ten Itachi, ktorého poznala. Oprela sa nazad do vankúšov, takže mali oči stále v tej istej výške.
Palči

Oznam

3. července 2008 v 11:47 | Kesidy |  Povídky Kess
Takže lidičky vytvořila jsem si vlastní blog a tam teď budu dávat svoje povídky, pokud je teda někdo čte:-D
Zítra tam přibydou další díly mých povídek..dneska si tam všechny svoje povídky přepošlu a zítra se to rozjede:-)

www.kesidy-san.blog.cz

takže se mějte ahojky:-)

Vyuzitie jadrovej energie-2

3. července 2008 v 7:00 | kolka |  Ostatní povídky
Itachi :
- ... vyvraždeniu svojho klanu ...
Jej posledné slová ho tak veľmi šokovali, že sa nezmohol ani na odpoveď, len tam tak prekvapene ostal stáť s otvorenými ústami a díval sa na jej neuveriteľný boj so samou sebou. Vždy keď sa na neho dívala, bolo v jej očiach opovrhnutie, znechutenie, občas len obyčajný hnev, ale teraz sa zľakla. Bála sa samej seba, strach, ale nie obyčajný, ako keď skúmaš čo je za závesom, alebo v tieni pod posteľou, ale toto bolo niečo, čo pramenilo z jej vnútra a vyzeralo to, že ju to celú pohltí... potom sa otočila a utiekla, nikdy nevidel nikoho tak rýchlo utekať ako ju vtedy ...
Vyvraždenie klanu, vyvraždenie .... stále mu to znelo v hlave, nevedel, ako je možné , že o tom vedel aj niekto iný, ani on sám si zatiaľ nepripúšťal, že by tá myšlienka, ktorou sa zaoberal už dlhšie ako mesiac mohla prerásť aj do niečoho skutočného. Ale keď to nevedel ani on sám, ako to mohol vedieť aj niekto iný? Ak to vie ONA, tak to môže vedieť ktokoľvek, a s jeho plánom je koniec, to nemôže dovoliť. Nemôže dovoliť, aby to niekto vedel, musí zistiť ako sa o tom dozvedela a potom to .... zariadiť. Áno to bude to najlepšie riešenie.
Pohľadom prešiel po miestnosti, v ktorej sa nachádzal, len preto aby sa uistil, že to čo počul bola pravda, že sa nachádza naozaj doma a je to všetko reálne. Pohľadom sa zastavil na topánkach .... JEJ topánkach.
Sakura :
Bežala. Tak rýchlo, že ju začali páliť svaly a srdce jej vynechávalo každú druhu diastolu, pľúca jaj išli explodovať ale aj tak bežala. Inak nádherne upravené cesty Konohy, ktoré boli vysypane malými kamienkami, boli pre ňu teraz ako prekliatie, už po prvých sekundách behu sa jej kamienky zarývali pod pokožky a pri každom dotyku so zemou sa zarývali hlbšie a hlbšie. Na zemi ostávali krvavé odtlačky jej malých nôh, ale pri každom kroku sa zväčšovali a zväčšovali, cítila bolesť. To bolo dobre, pomyslela si. Bolesť bola vždy tým, čo používala na skončenie týchto "vízii", či ako to nazývala. Bolesť ....
V poslednej dobe mala slabšiu ľavú nohu. Keď sa jej niekto spýtal, tak sa len usmiala a povedala že to nič nie je ale pravda bola taká, že pod obväzmi, schovávala nekonečné množstvo zárezov po kunai. Vždy, keď ju ovládol hnev, alebo smútok, alebo hocijaká emócia, ktorá bola tak silná, že ju nevedela kontrolovať, prišlo to, znova a zas ... Vtedy sa zavrela doma a vybrala kunai, bodla si nim do nohy a prišla fyzická bolesť namiesto psychickej. To bolo dobre. Nebolo treba hlboké rany, občas sa stačilo len poškrabať nechtami a prešlo to. Vedela, že to nebude tento prípad.
Vyskočila na konár stromu s skákala až kým nedošla na to najtmavšie miesto v lese. Tu ju nikto nenájde, odviazala obväzy a kunai zabodla hlbšie ako kedykoľvek predtým.
Namiesto kriku, ktorý by ju prezradil, len vydýchla všetok vzduch, čo mala v pľúcach a cítila úľavu, ako to všetko odchádza, tvare tých ľudí, ich prekvapenie, výkriky, bolesť ... bolo to preč.
Vytiahla kunai, utrela ho do šiat a odložila namiesto.
Zle. rana bola veľmi hlboko a začala krvácať.... veľmi krvácať.... Sakura začala byt príjemne unavená a usmievala sa do zapadajúceho slnka. Oprela sa o strom a začali sa jej pomaly zatvárať oči. Tvare boli preč, to je to hlavné a potom stratila vedomie.
Itachi:
-Musím sa zbaviť tých topánok.
To bolo to, na čo myslel ako na prvoradé. Jej topánky a veci do školy. Musí to všetko dostať odtiaľto preč. Veď ak by sa Sakure niečo stalo, tak by podozrenie padlo na ich klan. Tu sa našli jej veci, a bez topánok predsa nikto dobrovoľne neodíde. ANBU mali dobrý výcvik, za ktorý bol teraz Itachi vďačný. Vzal všetko, čo našiel a nepozorovane sa vykradol von. Zamieril rovno k domu, o ktorom vedel, že tam býva. Vlastne sa o ňu nikdy predtým nezaujímal. Jediné čo ho bavilo bolo rozprávať sa s ňou. Všetci naokolo si mysleli, že je génius, keď dokázal v takom mladom veku to, o čo sa iní pokúšali celý život. Koľko krát počul povedať : Ak teraz dokáže toto, tak čo dokáže o 5, 10, 20 rokov, možno sa práve dívame na malého Hokageho ....
Neznášal to. Ona bola jediná, ktorá ho vnímala len ako Sasukeho brata, Sasukeho otravného, opovrhnutia hodného brata. Mimovoľne sa usmial.
Našiel izbu, v ktorej sa nesvietilo. Bolo už pomerne šero a tak sa mu zdalo, že práve táto izba môže byť prázdna, teda jej. Dvere na balkón boli otvorené, tak vošiel.
Malá izba, uprataná, teda až na niekoľko rozhádzaných šiat, ktoré ležali na posteli a stola, na ktorom sa kopila hromada papierov a kníh. Topánky uložil k posteli a veci položil na stôl. Už chcel odísť, keď si všimol, čo to na stole vlastne leží. Bola to malá zbierka kníh o zakázaných spôsoboch boja, hlavne genjutsu a o jeho dôsledkoch na ľudskú myseľ, o duševných chorobách, o psychickom týraní nepriateľa. ....
- Ale, ale, malá sa nezdá ...
Skoro by sa dalo povedať, že prvý krát v živote k nej pocítil niečo ako obdiv, možno rešpekt.
- Tak sa zdá, že to malé, príjemné dievčatko nám akosi vyrástlo...
Začal pomaly listovať vo všetkom, čo sa na stole nahádzalo, a zisťoval, že je tu mnoho poznámok písaných rukou, predpokladal, že sú to jej poznámky. Nepoznal jej písmo, ale koho iného by boli. O niektorých pečatiach a účinkoch genjutsu doteraz ani nepočul a ani netušil, že niečo také strašné môže existovať. Zaujalo ho to.
- Celý čas sa okolo mňa pohybovala malá, ktorá študuje zakázané pečate a spôsoby boja a ja som si to ani raz nevšimol, prečo? Začala ho zaujímať ešte viac .... Ešte viac, ako .... Ako keď hovorila o vyvraždení jeho klanu ..... Musí ju nájsť a pritom tu iba takto stráca čas. Veci uložil, tak, ako ich našiel a vybehol smerom k miestu, kde ju videl vbehnúť do lesa.
Vytvoril si malú ohnivú guľu, ktorá svietila len tak, aby videl na cestu, ale aby on sám ostával neviditeľný. Sledoval krvavé stopy. Na stromoch to bolo ťažšie, zaschnutá krv pripomínala kôru a to mu sťažovalo hľadanie. Zastal. Rozhliadal sa naokolo, ale tma bola príliš veľká na to, aby dovidel ďalej ako na pár metrov. Nemalo to význam. Nenájde ju.
Niečo mu kvaplo na plece, a potom ďalšia kvapka a ďalšia... Tekutinu zotrel z oblečenia a pridržal prsty pri svetle. Bola to krv. Vyskočil vyššie ale tam nikto nebol, ak skákal vyššie a vyššie, a tam ju našiel. Vyzerala bezvládne. Zatriasol ňou. Nič sa nestalo. Bola veľmi bledá, ale predsa nemohla vykrvácať z malých raniek na chodidlách napadlo ho. Celú si ju poriadne prezrel a našiel obrovskú krvavú ranu. Krv po bokoch bola už zaschnutá a menila farbu na hrdzavočervenú. V strede ešte stále rovnako tmavá a pulzujúca. Pulzujúca - to bolo správne. Takže srdce ešte stále pracuje. Musí niečo urobiť. Musí ju umlčať, aby nikomu nepovedala, čo vedela. Musí sa dozvedieť, ako to zistila. Musí sa rozhodnúť, čo spraví.
Túžba poznať odpovede bola nakoniec silnejšia ako strach z odhalenia. Zobral jej bezvládne telo a rozbehol sa smerom do centra Konohy, k lekárskemu krídlu.
Sakura:Už to boli tri dni, čo sa prebrala. Jej matka ju chodieval navštevovať každý deň, tak isto ako Naruto a Hinata. Sasuke ešte neprišiel ani raz.
Myslela si, že sa jej budú teraz všetci pýtať, prečo si to urobila, prečo sa o tom s nikým nerozprávala, a samé podobné otázky. Na počudovanie boli všetci ticho. Zvláštne. Raz už to nevydržala a spýtala sa sestričky ( ja neviem, ako sa volá ten personál v Konohe, sorry) čo sa vlastne stalo. Povedala jej, že ju v bezvedomí priniesol Uchiha Itachi. Tvrdil, že ju našiel v lese a bolo tam mnoho stôp po útočníkoch, ktorí sa snažili dostať do Konohy, ale že Sakura ich zastavila ale bola pri tom zranená a skoro vykrvácala.
Keď si to vypočula, len ťažko sa jej podarilo skrývať úžas. Uchiha .... Uchiha Itachi ale prečo nie Sasuke, a prečo kvôli nej klamal, veď ju neznáša, prečo ju potom ešte neprišiel ani pozrieť a vysvetliť jej to ? Rozbolela ju hlava. Príliš veľa informácii naraz. Sestrička si všimla, že niečo nie je v poriadku, povedala jej, aby si oddýchla a pichla jej nejaké utlmujúce lieky. Zaspala.
Palči

Touha 13

1. července 2008 v 17:11 | kolka |  Povídky kolky
Takže lidičky odjíždím na brigádu a snažila jsem se dopsatl alespoň trošku další díl, chtěla jsem tak toho napsat víc, ale už to nestíhám. Snad se bude líbit...
"Sáro…………." Špitla Nikol v noci a lehce sebou škubla. Itachi měl velmi lehké spaní a jen tento pohyb ho probudil. "Sáro……." Opakovala stále jedno jméno. "Nikol…Nikol otevři oči, podívej se na mě…" Pomalu otevřela oči. Nemohla osobu před sebou vůbec zaostřit. Ten hlas, ale od někudy znala. "…..I-ta-chi……jsi…jsi to ty?" Uchiha se potěšeně usmál byl rád, že ho poznala. Ale úsměv mu opadl. "Mů.můžeš prosim tě rozsvítit…….ne…nevidím na tebe." Itachiho zamrazilo. "Nikol, je rozsvíceno a ty máš otevřené oči!" "Já..já tě ale nevidím, nevidím!" z očí se jí draly slzy a natahovala po něm ruce. Itachi se k ní sehnul a objal jí. "Nikol, prosim tě řekni mi, že je to jenom z ospalosti. Tu máš napí se." Přiložil jí sklenici s vodou k ústům a ona se napila. "Lepší?" zeptal se v domnění, že jí to probere. Zavrtěla hlavou na nesouhlas. "KONAN!!!!!!" chytil jí okolo ramen a hladil po vlasech. On přežil a ona nevidí. Nic horšího být nemohlo. Zatracenej život! "KONAN! POJĎ SEM!" Konan přiběhla a viděla, že je Nikol vzhůru, už se chtěla radovat, ale vzápětí si všimla Itachiho utrápeného pohledu. "Ona nevidí……"Konan se bála, že by se mohlo něco takového stát. Spadla opravdu ošklivě. Měla mnoho zlomenin, čekala všechno možné, ale to že oslepne byla ta poslední věc, která jí napadla. Přišla k ní blíž a podívala se jí do očí. Párkrát jí zablikala světlem před zorničkami. Nic, žádná reakce. "Teď si musíte oba odpočinout, ráno budu moudřejší přečtu si…." "U mě v domě je jedna kniha přímo věnovaná očím. Jsou tak jak všechny kekei genkai očí a také různé oční vady. Jestli ….jestli hledáš něco takového tak si tam zajděte. Mělo by to být v obývacím pokoji ve velké postraní knihovně. Pod složkou medicína…." "Děkuju, zajdu si tam….." "Ale je tam…Kakashi a možná i Sasuke…." "Dám pozor, vy si teď odpočiňte." Konan odešla z místnosti a Itachi Nikol znovu objal. "To bude dobré, určitě." "Itachi….chtěla…chtěla bych abys tu zůstal se mnou, prosím." Věděl, že je jí to za těžko,nebylo nejlépe, ale když ucítila jeho ruku na své tváří, jak si jí přitahává, byla šťastná. Políbili se. Itachi se ale po chvíli odtáhl, protože cítil, jak jí tečou slzy. "Neplač…" "Já…myslela jsem, že jsi mrtvý…" "Akatsuki, tam přišli v pravý čas. Povím ti vše ráno. Jak říkala Konan, musíš spát." "Nespala jsem už dlouho?" "Ano, ale odpočinek potřebuješ ze všeho nejvíc." "Ne! Nejvíc potřebuju tebe."
"Kiro?" "Ano, potřebuješ něco Suigestsu?" "Mluvila jsi s Karin?" "Ano…" "A?" "A nic, měla blbý řeči jako vždycky." "A ty jsi jí jako vždycky jednu natáhla." "Ne, nechala jsem jí být. Přece jenom jdeme všichni zítra na tu misi a já jí nehodlám zkazit, chci sestru zpátky…."
Orochimaru byl strašně naštvaný. "Kdo sssi mysssslí, že je?!" pravda byla taková, že si Kesidy jako vždy prosadí svou. Tentokrát dokonce odmítla s ním spát. (kdo by se divil že? XD)
Hadí muž byl vzteky bez sebe. "Už si dovoluje moc!" však on jí to ještě vytmaví…..
Vešel do jejího pokoje. Kesidy zrovna seděla na parapetu a dívala se z okna. Zaregistrovala ho okamžitě. "Co chceš! Své jsem ti k dnešku řekla." "Právě proto jsssem přišššel. Nebudeššš sssi tolik vyssskakovat!" "A kdo mi v tom zabrání? Ty?! Nabuď směšný!" "Myssslím to sssmrtelně vážně." "Jo to já taky!" a hodila po něm jeden ze svých vražedných pohledů. To už Orochimaru nevydržel. V rychlosti se k ní přiblížil a chytil jí za ruce. "Varuji tě Oro! Každá akce vyvolává reakci a ta reakce tě bude hodně bolet! Takže mě pusť!" "Ani náhodou! Zacházíš už moc daleko, já jsem ten co zde klade podmínky! Budeš mě poslouchat." "Tos uhodl! Neposlouchám nikoho, jenom sebe! A tohle je poslední varování, pusť mi ty ruce!" "Ne! Teď hezky půjdeš se mnou!" Kesidy udělala menší chvat a vymanila se z jeho pevného sevření. Kopla ho do břicha a loktem mu dala do zubů. "Mám pokračovat, nebo mě necháš na pokoji?!" smála se mu do obličeje když na něm obkročmo seděla. "tak co? Ty jsi nerozuměl?! Odpověz!!!!" "Fajn, máš to mít, ale až to budeš chtít, tak za mnou nechoď s prosíkem!" "Půjdu si za někým….jiným." pošeptala mu do ucha a pak z něj slezla. " To jako za Kakashim? Myslíš, že by tě přijal, po tom co jsi mu udělala?" "Co já vím, je mi to jedno….a už konečně padej, než tě vlastnoručně vykopnu!"
"Kiro, ale co když se to nepodaří?" "Musí….prostě musí.." "To jsi říkala i tenkrát, když jsme spolu hledali toho psa." Při této vzpomínce se oba zasmáli. "To jsme se vlastně prvně potkali viď?" "Ano, kolik nám jen mohlo být?" "Nevím, ale myslím, že okolo 8 určitě." "To jo, byla jsi takový škvrně." Rýpnul si Suigestsu. "Nech to jo?! Kdybys se svým bratrem tenkrát nedostal misi v Suně, tak jsme se nikdy nepotkali." "No tak, no tak, tady se někdo zlobí." Usmíval se Suigestsu. "Ano zlobím, tenkrát jsme byli děti…..a přestaneš mi olizovat krk?" "Proč vadí ti to?" mrknul na ní. "A víš, že jo? Nemůžu pak s tebou mluvit." "Co ti v tom brání?" "Tvoje zuby, škrábeš mě." "A teď?" Suigestsu stál celou dobu za ní a teď se s ní povalil na záda a začal jí lochtat. Kira se smála a nemohla přestat. "Prosím, nech toho." Křičela na něj přes smích. Smála se tak až měla v očích slzy. "tak co bylo lepší, zuby? Nebo.." "Ne dobrý, zuby byly lepší…..uááá už toho hlavně nech." Suigestsu tedy přestal a klekl si na ní. "To už mi nikdy nedělej jasný?!" "Já bych řekl, že se ti to dokonce i líbilo, jinak by jsi se nesmála." "Ty jsi prevít!" udělala na něj úšklebek a hodila po něm polštář. Oklepal se a vrátil jí ho. Midlili se polštářem až všude lítalo peří……
"Hokage-sama, Kazekage-sama právě dorazil i se svojí družinou." "Děkuji, prosím přiveďte je a připravte jim pokoje na přespání."
"Naruto…" "Gaaro, rád tě vidím. Vím je sice pozdě,ale potřebuju ti sdělit alespoň nějaký podrobnosti." "Zajisté…" "Umm Gaaro, všechny z tvé družiny znám kromě děvčete vedle tebe." "No vidíš, málem bych zapomněl vás představit. Naruto toho je Yumi Kimura, a Yumi toho je Naruto Uzumaki." "Těší mě Hokage-sama." "I mě a říkej mi Naruto Yumi."
Naruto řekl Gazdovi vše co považoval za vhodné, zbytek prý dopoví ráno, ale on se taky dozvěděl novinku. Gaara a Yumi jsou zasnoubení. Yumi je z velmi váženého rodu, který je elitní v Genjutsu. "To se bude hodit." Pomyslel si Naruto….
"Uzumaki? Opravdu Uzumaki?" "Ano, jsem bratr Naruta…." "Ale proč mi to nikdy neřekl.." "Mno, protože jsme spolu nikdy nevycházeli. Máme stejnou matku ale já mám otce zloducha, teda měl jsem. Nesnáším ho! Prostě jsem se ho jednoho dne zřekl. Naruto si myslí, že jsem jako Kazu. A to já nejsem. Jen když si vzpomenu na to, že mi Naruto vyčítal smrt naší matky…" "Počkat, proč?" "Protože…..když jsem ho po několika letech spatřil, tak mě viděl s matkou. Vyčítá mi, že se mnou cestovala a učila mě a s ním nikdy nebyla. Dovyprávím ti to jindy, ale už je pozdě měli bychom jít….." "Jistě." "Do háje!" zařval Togira najednou. "Co je?" "Musím ještě za Narutem……neřekl mi kam mám jít, jako do jakého domu, kde do zítřka přespím." "Mno tak pojď ke mně, pokojů je tam dost." "Ne Sakuro, to se nehodí." "Nehraj na mě divadélko a pojď, stejně už bude Naruto doma, a rušit ho uprostřed noci není nejlepší nápad.¨" "Tak dobře.."
Mno není to nejdelší, ale snad to až přijedu, napravím... :o)

Gomen! Aishiteru 8

1. července 2008 v 14:05 | kolka |  Ostatní povídky
Drželi se za ruce. Ona a jeho bratr. ONA A JEHO ODPORNÝ BRATR! Nevěřil tomu. Tak to bylo to co mu chtěla říct. Jak mu to mohla udělat? ''Sakuro proč?'' Řekl potichu a zklesle. Sakura neodpovídala. Byla jako v tranzu. ''Chceš to vědět bratře ??? Vážně? Je to kvůli tobě. Kvůli tvého sobeckého chování. Si šílený kvůli své pomstě. A já, já se o ni dobře postarám a neodkopnu ji kvůli tobě. Kvůli TOBĚ! Abych tě mohl zabít, tak ji kvůli tomu neopustím! Sílu sem získal cvičením nepotřeboval sem aby mi ji někdo dal ty ubožáku .'' Řekl v klidu Itachi. Sasuke zvrátil hlavu na stranu. Věděl že má pravdu. Nemohl se nikomu z nich podívat do očí. Začali mu téct slzy. Chtěl se ji omluvit, bylo na to pozdě. Nikdo tam už nebyl. Sasuke se složil. Byl na kolenách, hlavu měl opřenou o zem a rukama si ji držel. ''Proč! Proč! Prooooooooč! Já jsem IDIOT!'' Řval do země. Karin se k němu sklonila a chtěla ho pohladit. ''Táhni, jsi hnusná podlejzačka!'' Karin se zvedla a raději se klidila. Všichni tři na Sasukeho koukali a nic neříkali. Sasuke najednou vstal. Vzal trávu na které stála Sakura a...''Přísahám že tě dostanu zpátky.'' Řekl a začal se usmívat.. ''Tak a teď sem jak Naruto'' Řekl si v duchu a postavil se. ''Jdeme zpátky do našeho sídla.....'' Syknul a zmizel. ''Hele Karin nech ho být bo tě zabije'' Řekl Nasraně Juugo a taky zmizel. STáli tam jen Karin a Suigetsu. NAjednou Suigetsu taky zmizel. ''Kur*a! Proč! Proč ty malá krávo! Co mi to děláš!'' Křičela hystericky Karin do prázdna. Poté taky zmizela. ************************************************************************************************************* ''Lásko za chvíli budem na základně'' Pronesl udýchaně Itachi. ''Mám volno tak tam s tebou můžu být týden'' Usmála se Sakura. Byl to ale falešný smích. Bolelo ji to. Vždycky milovala Sasukeho, ale teď je už všechno jinak. Není ta malá holka..... Nechtěl se vrátit jeho problém, má člověka který ji miluje a tak to zůstane. Když dorazili před veliký dům Itachi udělal pár pečetí a dveře se otevřely. Všichni tři tam vešli. Dveře se samy zavřely. Kisame a Itachi si sundali pláště a boty. Sakura udělala totéž... ale nesundala si plášť protože žádný neměla. Itachi ji chytil za ruku a šel s ní do svojeho pokoje. Kisame se jenom ušklíbl a šel taky do svojeho pokoje. Měl v něm krásnou postel, skříň, stůl z židlema a noční stolek. Sakura si sedla na postel. Itachi za sebou zamknul aby měli soukromí. Přešel k Saukře a pohladil ji po vlasech. ''Miluju tě'' Dodal a políbil ji. ***************************************************************************************************************** Když Sasuke a spol dorazili do svojeho sídla, rozešli se do pokojů. Sasuke si sedl na svoji postel a proklínal den kdy odešel za Orochimarem. Tekly mu slzy. Chtěl ten čas vrátit zpět. Chtěl být se Sakurou. Nedalo se to ale vrátit. Věděl to. Zanedloubo brekem usnul.
Cindy

Gomen! Aishiteru 7

1. července 2008 v 14:05 | kolka |  Ostatní povídky
Když se ráno vzbudila bylo ještě strašně brzo. Vstala udělala si snídani a sedla si do obýváku. Ležela na gauči a pozorovala vycházející slunce. Když dojedla šla umýt talíř. Měla volno tak se oblíkla. Vzala si sukni tričko a pod suknu kraťasy. Tak jako to nosívala. Chtěla jít cvičit, pozbírala si kunaie a všechno potřebné. Dala si na hlavu pásku se znakem Konohy a vyrazila. Došla k potoku. Voda v něm byla průzračná. Všude kolem byla stromy. Sakura začala cvičit. Všude svištěli kunaie. Když skončila byla udýchaná a zpocená. Svlékla se a skočila do té průzračné řeky. Byla tak svěží. Celá se te vodě oddala. Plavala sem a tam. když se dost nabažila vylezla a lehla si na kousek slunečného místa. Čekala až uschne. Mezitím usnula. Vzbudil ji až něčí polibek. Cukla sebou. Začala křičet. Pak si uvědomila že je to Sasuke. ''Ty mně snad sleduješ.'' Ucedila mezi zuby. Začal ji líbat. Objala ho a přitáhla si ho ještě blíž. Převalila se na něho. Sasuke to nečekal ale nechal se. Začala mu nervózně sundávat košili. Celý zčervenal. Sakura nejdřív nechápala ale když mu začala stahovat kalhoty došlo ji to. Musela se zasmát když uviděla že je Sasukemu v trenkách těsno. Začala se smát. ''Co je tu k smíchu'' Řekl potichoučku a s úsměvem. Chytl ji za boky a převalil ji pod sebe. Sakura byla červená jako rajče. Stáhl si trenky a oba tam leželi jak je bůh stvořil. Sakuře pořád cukaly koutky. Chtělo se ji smát. Sasukeho červeně nadržený obličej ještě nikdy Sakura nevuděla. Už toho mněl dost jak ji cukají koutky smíchy a vášnivě ji začal líbat. Objala ho a jednou rukou ho hladila přes záda. Posunula se níž a začala ho líbat na jeho vypracované hrudi. ''Jaktože ses tu najednou oběvil?'' Neodpustila si poznámku. Sasuke se zarazil. Neodpověděl. ''No?'' Zeptala se znova. ''Kvůli tobě.'' Nakonec řekl. ''Měla bych ti něco říct'' Zesmutněla. ''Nech to na později.'' Usmál se a roztáhl ji nohy. A vstoupil do ni. Zalapala po dechu. Začal se v ni pohybovat. Když vyvrcholil svalil se vedle ni. Sakura se usmála a položila si na něho hlavu. Usli. Když se vzbudili bylo už 9 dopoledne. Sasuke se oblík a zmizel. Sakura se taky oblíkla a někam běžela. ************************************************************************************************************************ Suigetsu i zbytek týmu už byli na nohou. ''Sasuke kde si byl??'' Zeptala se Karin. ''To tě nemusí zajímat'' Odpověděl zbrkle. ''Slyšel sem že je poblíž tvůj bratr...''Řekl potichu Juugo. Sasuke se okamžitě podíval na něho a nevěřícně stál. ''Jdeme tam? ''Zeptala se Karin. Sasuke kývl a už spěchali směrem kde měli být. Běželi dlouho. Celou cestu niko nic neřek. ''Juugo všiml sis že je Karin celou dobu zticha?'' Prones s výsměchem Suigetsu. Juugo se jenom zasmál. ''To bude asi kvůli Sasukemu a Sakuře'' Odpověděl si sám. Juugo jenom kývl. Najednou sprudka zastavili. Uviděli Kisameho. Plížili se za ním až na mýtinu. Sasuke nevěřil svým očím. Musel se štípnout... Byl tam jeho odporný bratr Kisame a.................................................... Pěkný den lidi :-DOmlouvám se že je to tak krátké ale nějak mi to nešlo napsat :-D
Cindy